Výlet do Maďarska

Výlet do Maďarska

Krátké povídání o rychlé výpravě na nejvyšší bod Maďarska Kékes 1.014 mnm.

Minda stanul na Sněžce (1.603 mnm) a omylem na nejvyšším bodu Vatikánu (bezejmenný hrbolek ve Vatikánských zahradách o výšce 75 mnm) a umanul si, že vystoupí na všechna nejvyšší místa všech států Evropy. Tedy pro začátek. Jak málo stačí k divným nápadům. Zůstal jsem v klidu, Bílá Hora (ta v Praze opravdu ne), Velký Zvoník, Duforova špica ani Začátek Vlaku se mne netýká. Je to prostě vysoko a hlavně je tam vidět moc dolů. Takže žádné zdolávání, lezení, nic. Ovšem nepočítal jsem se třemi faktory – jednak je spousta dalších států a nejvyšších míst, druhak se najde pár dalších pitomců, který tam chtěj taky a třeťak někdo musí řídit a hlavně mít auto, který smí za hranice (ne že by ostatní měli kradený auta, ale služební vozy jsou někdy nepoužitelné).


Maďarsko, pohoří Mátra, hora Kékes, vlastní vrchol Kékestetö, 1.014 mnm byl stanoven jako další cíl projektu Jak Minda se zvířátky (eufemismus pro další potrhla, tedy včetně mne) k lezení po kopcích přišel. Tento vrchol se rozhodl zdolat Minda, Olík, Jimm a já. Moje žena mě poslal do Kékese, když jsem se zeptal, jestli nechce jet s náma. Po propočtu nákladů a zjištění časových možností jsme bohužel zavrhli vlak (ale ta košická ZOO vlakem na otočku vás nemine). Autem s přespáním pod vrchol, výstup a autem s přespáním domů. Paráda, naplánováno. Od Mindy a Olíka perfektní práce – zmapována celá cesta, vytipovaná místa kupodivu nejen zastávek na kafe a na spaní, zjištění parkovišť a následně utajení těch nejbližších u vrcholu, ale naplánování dalších atrakcí, zajímavosti, …, tak na další 3-15 dní pobytu, a další a další maličkosti. Vzhledem k fyzické zdatnosti a s přihlédnutí ke zdravotnímu stavu a věku účastníků měl být výstup na Kékes veden normálkou s minimálním převýšením a délkou výstupu a setupu maximálně 15 km, spíš daleko daleko a daleko méně. Jak už jsem zmínil, to, že 250 m od vrcholu je parkoviště, bylo účastníkům zájezdu zamlčeno. Pátek 28.4. v 17,00 stanoven TO – Termín Odjezdu.


TO -3 dny, tedy úterý, začíná mě bolet huba, TO -2 dny zubařka konstatuje zánět dásně, otvírá mi zub a nasazuje antibiotika. Ostatní mě potěší, že beze mne nepojedou, i když nabízím auto. TO -1 tedy čtvrtek, konstatuji, že to docela jde a že přinejhorším vynechám pěší putování a budu se přesouvat pouze autem a případně podniknu kratší vycházky, když budu na ostatní čekat. Domluveno, že zavolám Mindovi v TO -6 hodin, zda vše platí. V TO -8 hodin (v pátek ráno, v čas, kdy jsem myslel, že ještě spí) volá Minda, že je všechno asi jinak, že Olík má migrénu, nešla do práce a nevypadá to dobře. Domlouváme se, že si v šest večer dáme kafe a uvidíme. Tak se slejzáme u Mindy a Olíka, Olík nejen, že vidí, ale i se hejbe a tak po kávičce vyrážíme. Na úvod cesty leje, na Vysočině déšť přechází ve sněžení. Harmonogram je dodržován včetně zastávek na kafe.

kafozastávka fotil Jimm

Dá se říct, že se neohroženě probíjíme živly vpřed a jen občas nás kruté sněžení a vítr donutí na chvíli zastavit náš zběsilý postup a načerpat sil (na to jaká pohoda byla v autě a na benzínkách na kafi jsem to ale napsal drsně co? ale letňáky a sníh kolem dálnice mi docela zapříčinily svědění na dolní části zad). První odchylka v plánu cesty přišla na Slovensku, Jimm se zmínil, že v Bratislavě nebyl snad 40 let (mám podezření, že před tím taky ne, vůbec neznal silnice ve městě), já tam odbočil a bleskurychle zabloudil a už jsme se mohli kochat. Nakonec jsme trefili i most SNP, kvůli kterému jsme sem vlastně zabočili.

Most SNP fotil Jimm

Olík nás vyvedla na dálnici na Györ a mohli jsme pokračovat. Za Rajkou nedaleko Dunakiliti jsme strávili noc. Luxusní místečko. Minda vyhodil z auta spacák, karimatku, prohlásil, že nebude pršet a usnul. My ostatní jsme se najedli, pokecali, ustlali si, spolehli se na to, že pršet nebude a usnuli taky. Já pro jistotu v autě, nějak jsem bleskové předpovědi nevěřil. Bohužel. Ráno byli všichni vyspalí do růžova, nepršelo, jen já měl otlačená žebra od baterky, kterou Minda zákeřně nechal v autě a já nějak nezjistil, že na ni spím. Za rozbřesku vaříme čaj, snídáme, balíme a jedeme dál.

místo odpočinku první noci fotil Jimm

Pár zastávek po cestě. Občerstvení na parkovištích nic moc, úplně přesný je výraz nic, tedy žádné použitelné. Hezká zastávka na vyhlídce nad Tatabányou a průjezd Budapeští – jeď pořád rovně – hmmm, rovně je mírně vlevo nebo mírně vpravo, jedu v levém pruhu, tak tedy doleva – hmmm rovně bylo mírně vpravo, ale to nevadí, projedeme se parkem a uvidíme Budapešt – viděli, jsme, nestavěli jsme – Minda výborně navigoval na dálnici a jedeme dál.
Mátrafűred, parkoviště 345 mnm, výchozí místo našeho putování ke Kékesi a výstupu na samotný vrchol. Parkoviště bylo zdarma. To jsme zjistili dotazem u hajzlbáby. Jak já se svojí angličtinou tak Minda se svým šarmem jsme dopadli stejně, paní se nás zřejmě bála a jednotným posunkem skládajícím se z mávání rukou a mečením nás z hajzlíků vyhnala. Ale večer bylo auto na místě a bez bločku pokuty, tak tedy parkování zdarma. Infocentrum je označeno hnědým nenápadným I, takže 10 minut hledáme, kde je a kudy dovnitř.

infocenrum

Mají tu jen razítko. Vyrážíme, nemůžeme zabloudit, až úplně nahoru na Kékes máme naplánováno jít pouze po červené turistické pásové značce, jednoduché. Po 300 metrech přecházíme na žlutou. Ale co, je to skoro stejně daleko a navíc zdoláme i vrchol Muzsla 484 mnm a u Rákocsiho studánky se napojíme na původně zamýšlenou cestu. U studánky nějakým nedopatřením opět zvolíme jinou cestu. Ale co, tak se podíváme na rozhlednu Sástó kilátó a pak už půjdeme na Kékes. Rozhlednu o půl kilometru míjíme a přes takové hezké schody (kolena mě sakra bolela) jdeme kolem adrenalinového parku na jinou vyhlídku, na Hanák Kolos kilátó. Za ní se napojujeme na ŽTZ a konečně i na naši ČTZ a přes kostelík v Mátraháze a zdejší nádhernou křížovou cestu se dostáváme k vlastnímu výstupu na Kékes.

kostel Mátraháza

Hezky pěkně sjezdovkou až pod vrchol. S Mindou si děláme odbočku ke skokanskému můstku a konstatujeme, že zdejší zimní středisko se drželo díky financím státu za totáče, aby měli Maďaři taky zimní rekreaci a měli možnost zimních radovánek. Dneska už je to horší, o čemž svědčí i pár vybydlených hotelů. Kékes – kávička v občerstvení – výborná a za 290 HUFů bych takový preso nesehnal v lecjaký špeluňce v Praze.

výhled z můstku fotil Minda

Prohlídka vrcholu – motorkářský hřbitov, televizní věže v mlze, suvenýry (hlavně známka nebo razítko) veškerý žádný, pár hospůdek, málo lidí. Vyřezávaný lžíce nekupujeme, stejně jako malovaný kamínky. Teplota klesá, místy pozůstatky sněhových bariér. Prolezeme vrchol křížem krážem, pořizujeme vrcholové foto. Já zkusím podráždit PMRku, jestli se neozvou bratia Slováci, ale ticho v éteru. Sestup.

vrchol Kékestetö fotil Minda

Kupodivu se dolů dostáváme po předem naplánované trase, tedy po modré turistické značce (modrý křížek). Po cestě navštívíme Remete barlang, jeskyni, no spíš takový dolík ve skále, zřejmě Koněprusy v prenatálním stadiu, Bénevár, zříceninu hrádku nad Mátrafűredem, ptačí rezervaci kolem potoka Bene, vrchol Dobogó-hégy 398 mnm, Kozmáryho rozhlednu. Samá krásná místa. Po 21 kilometrech cesty, zdolání výškového rozdílu 675 metrů, kdy jsme díky návštěvě dalších terénních nerovností nastoupali něco kolem 910 metrů stojíme u našeho vozidla.
Parádní výlet a to ještě není vše. Svačíme, převlékáme se a vyrážíme za dalšími radovánkami.
Autem se přesouváme a navštěvujeme rozhlednu Sástó. Bohužel už je zavřeno, ale mají tu Infocentrum a získáváme razítko a Olík turistickou známku. K rozhledně se jdeme podívat a obdivujeme ji alespoň odspodu. Mně tedy osobně vůbec nevadí, že se nahoru nepodívám. Nešel bych tam ani kdyby bylo otevřeno.
Nasedáme a po silničce těsně pod vrcholem Kékese se přesouváme do 50km vzdáleného Szénkútu. Jedem se podívat na poutní místo. Navíc si projdem kousek zdejší turistické cesty.

kostel Szénkút

Vzhledem k pokročilé době zanecháváme kochání se přírodou a památkami, za soumraku nasedáme do auta a vyrážíme s krátkou zastávkou u Kőrösi Csoma Sándor Kiállítás (buhistická stúpa) k domovu. Začíná pršet. V Budapešti počítáme s průjezdem parkem a těšíme se, že ho uvidíme z jiné strany, ale bohužel opět jedu rovně, tedy mírně vlevo, místo rovně, tedy mírně vpravo a tak vidíme jiný kus Budapešti. Opět bravurně rozpleteno Mindou a tak i správnou dálnici k domovu nacházíme. Prší jen na hranice H/SK.
Bohužel nás napadlo, že místo přespání u rozhledny na Přítlucké hoře u Zaječí to vezmeme nonstop a bohužel jsme si to odsouhlasili. Se zastávkama na kafe, pro naftu (za 13.000 tak často naftu neberu, naštěstí HUFů) a za Brnem u Mekáče jsme brzy v Praze. Naštěstí Minda usne všude a tak do Brna chrupnul a od Mekáče řídí on. Tak jsem kolem čtvrté v posteli. Původně jsem myslel, že jedeme nonstop, aby účastníci zájezdu měli v neděli čas se věnovat jiným povinnostem. Nicméně po čase zjišťuji, že chrápali. Bylo mi to divný, když jsem po ránu rozesílal maily a nikdo na ně neodpovídal. Takže příště nic, žádné noční vyjížďky, hezky se bude na cestě spinkat.


A co na závěr? To už bystřejším došlo – nejenom, že jsme zdolali nejvyšší vrchol Maďarska, my jsme zdolali všechny tisícimetrové vrcholy, které v Maďarsku jsou. Jestli my už nebudeme tak trochu horolezci.
Uź se těším do Dánska, výstup bude pěknej nářez.
Dvě poznámky z tepla domova.
Jak tak koukám do slovníku, kilátó je spíš vyhlídka, proto se nám zdály ty rozhledny takový jako spíš altánky, ale Sástó kilátó nás zmátla. Jak to tu studuju, tak ono Sástó kilátó znamená rozhledna Sástó a úplně stejně rozhledna na vyhlídce Sástó. Torony a kilátó Sástó se nepoužívá. Tak se učte jazyky, ať příště víme kam šlapem (obrazně).
Jo a pokud to někoho zajímá, tak zánět neustoupil a v úterý mi chrupodravec vyškubnul sedmičku.
Díky za prima výlet.

Další fotky tradičně v Hraboší galerii.

Co Mindu čeká na cestě za splněným snem – seznam nejvyšších míst Evropy k nahlédnutí.