PMR Vandr 2018

PMR Vandr 2018

Při vyhlášení termínu PMR Vandru 2018 jsem sáhnul do šuplíku a vytáhl první připravenou trasu pro vandry. Asi to nebylo zrovna chytré, v některých “maličkostech” se to neslučovalo s vysíláním, ale vandr to byl parádní a nějak jsem neměl čas dotáhnout detaily. Nebo to ještě napíšu jinak, plány byly ambiciózní a reálně se asi ani v případě nejpříznivějších podmínek, což nebyly, nedaly stihnout.
Tak jen maličko k plánování a realizaci a potom už budou jen samá pozitiva a nadšení z vandru.


Plánováno 19 kopců 1000+, realita trochu jiná, nakonec jsem jich přešel 9 (těch co nejsou v NPR) a ke 4 jsem se přiblížil na nejmenší možnou vzdálenost, abych respektoval pravidla NPR, ostatní vypustil. Vysílání I. kola do PMR Vandrů zhatila bouřka, takže jsem hned na začátku nedošel na Mravenečník, ale prý to z něj moc nelítá. Stihnul jsem vysílání do FM poháru a na ručku Alinco DJ-500 a proutek udělal 3 spojení (OK1KAD na Klínovci je slušná dálka na 5W). Taky jsem si původně fandil, že bych mohl na 2m a FM udělat nějakou aktivaci do SOTA a GMA, ale na to nakonec vůbec nedošlo, stejně jako jsem vzdal nějakou větší cílenou snahu udělat aktivaci do PMR kopců a aktivoval jen ty soutěžní… A teď trochu rozvláčněji.

Eskymo Welzl

Ráno vláček z Prahy 5:24, přestup v Zábřehu a konečná v Koutech. Už po cestě do Koutů byla vidět oblačnost nad hřebenem Jeseníku, ale spoléhal jsem na štěstí a věděl jsem, že se mi přívaláky vyhnou. V Koutech navštěvuji pokladnu lanovky, kupuji turistické vizitky a lístek na lanovku (šetřím si kus cesty a hlavně 500m převýšení). Zbývá čas na prohlídku pohádkového lesa a ohřátí se před nástupem na lanovku.

Tak kudy???

Cestu jsem přežil, i když …. no chvílema jsem musel zavřít oči. Jelo to vysoko. Nahoře, když už jsem rozjetej z výšek, zdolávám rozhlednu.

Konec kochání, musím stoupat. Když už se mi podaří prodrat se stádem ovcí, rozdýchat stoupání, přichází první rozhodnutí. Stihnout počátek FM poháru nebo navštívit Rysí vyhlídku, Medvědí horu a Kamenec. Kopců si užiju dost. Provádím první redukci plánu a spěchám na Dlouhé Stráně.

Chvilku po 10,00 se zapojuji do FM poháru a do 12,00 se mi daří udělat 3 spojení. Málo??? Pro mne ani ne. Půl hodiny jsem bojoval s nastavení vysílačky. Použité vybavení musí matadorům soutěže přijít úsměvné. Žádná Yagi, žádný kolineár, žádná směrovka 12 metrů na stožáru. Ručka Alinco DJ-500, prutová dualka anténa Diamond RH-771. Spojení na OK1KAD 300km stejně jako 8 bodů do FM poháru potěšilo.


Po poledni vybaluji svačinu, PMRku, vysílám, baštím, procházím okolí nádrže. I. kolo PMR Vandru začíná v 15,00, na plánovanou kótu Mravenečník to mám ani ne 30 minut a tak času dost. Od severovýchodu se žene bouřka a průtrž mračen, ale míjí moje stanoviště a žene se směrem do údolí nad Kouty. Jasně, to je to štěstí na které spoléhám. Než se stačím spokojeně usmát, všechno se to od Koutů přižene zpět a chvilku po 12,00 to narazí na vrchol Dlouhých Strání. 4,5 hodiny slejváku, krup, blesků, hromů. U občerstvení a obslužného baráku elektrárny se pod střechou mačká 150 lidí, kteří vyrazili na pohodový slunečný výlet. Malinko mě znervozňuje, že jsou namačkaný na svod hromosvodu. Pokud by ho trefil blesk…. Naštěstí uzemněné zábradlí horní nádrže to spolehlivě pochytalo, ale stejně. Radši se držím od davu dál. Docela mě dostal argument jedné dámy, která vykřikovala, že se bojí v bouřce. Když jsem se zmínil, že není moc rozumné stát opřený zády o svod hromosvodu, opáčila, že přeci nezmokne a nestojí tam sama, co bych se staral. Bouřka se postupně vyřádila, krupobití přešlo a už jen pršelo. Během uplynulých asi 2 hodin jsem podnikl 2 pokusy z vrcholu odejít. První pokus zastavil blesk, který sjel do skály tak 50 metrů ode mne, druhý pokus, kdy jsem se dostal k horní nádrži zastavily 2 blesky, které sjely do vody a zábradlí na druhé straně vodní plochy (250metrů).

No už dlouho jsem se v bouřce tak nebál. Místnímu KoutyBusu a zavolaným příbuzným, kamarádům, známým,… se podařilo odvézt velkou část zmoklých lidiček a nahoře zbylo jen pár zoufalců, kteří se nevešli nebo jejichž odvoz měl zpoždění. Hesla dne – na koloběžce dolů nepojedeme, kojíš, máme tu 3 děti a je to prostě blbost. To mě probralo z letargie a zbystřil jsem. Ano, ta maminka s dítětem na prsou a druhýma 2 čerty opravdu chtěla jet dolů na koloběžce. Manžel jí to naštěstí rozmluvil. 2 kluci cklisti… hele to pátý pivo jsme si neměli dávat, teď budeme mít problém to sjet… nekecej, dáme ještě jedno a sjedem to rovně. Jak dojeli nevím. Pak mě pobavila dvojice cca +- 40 let. Asi nová známost a romantika na horách. Paní je celá fialová, nezvladatelný třes. Nabízím se oběma, že mám suchou mikinu a jestli jí nechtějí půjčit než pro ně přijedou zezdola. Chrabrý ochránce s díky odmítá i za partnerku a když odcházejí slyším … tobě je fakt zima? … máme jen ten promočený svetr, ale klidně si ho vem, já jsem v suchu mě bunda ani mikina nepromokly… Netuším jestli přežil. Jedno pozitivum to mělo. U stánku nebyla fronta. Dávám si čaj a malej rum. Zesiluje déšt, schovávám se v průchodu do servisní místnosti elektrárny. Vejdeme se tam tak tak v 6 lidech. Před hodinou tam bylo odhadem 40 lidí, 20 dětí, 16 psů. Nechápu. Zeslabuje déšť, dávám si čaj s rumem. Zesiluje déšť, schovávám se, zeslabuje déšť a na radaru to vypadá, že 2 hoďky by mohlo být přijatelně.


Vyrážím. Soutěžní kótu Mravenečník vynechávám, než bych tam došel, v 17:00 skončí I. kolo Vandru. Vynechávám i Vřesník. Nevede na něj pěšina a tráva a borůvčí zaručují promáčení minimálně do pasu. A tak, ač je to nezvyklé, vítězí rozum. Malou Jezernou a Velkou Jezernou už přecházím přes vrchol. Vypadá to, že lejt už nezačne. Klesám k Františkově myslivně a nadechuji se na stoupání k Jelenímu hřbetu. Už z dálky nad sebou vidím vrchol Břidličné, cíl dneška.

Břidličná vpravo s čepicí

Odtud budu od 22,00 do 24,00 vysílat ve II. kole Vandru a nahoře spát (to byla jedna varianta, druhou byl nocleh v útulně u Jelení studánky). Vítězí varianta dvě. U Jelení studánky potkávám dalšího vandráka (ne PMR ale vandráka horského). Kecáme, baštíme, předháníme se v historkách z hor, čas ubíhá. Ani se mi na Břidličnou nechce. Nakonec ve čtvrt na deset vyrážím na kopec s tím, že se do půlnoci vrátím.

trenažer klouzavosti bot

Břidličná se ukáže jako velice hezký kopec, jen ten příchod přes a kolem suťových polí by chtěl víc světla. Vrchol zdolávám chvilku před 22,00. Kochám se výhledy do noční krajiny a na osvětlená sídla pode mnou. Najdu si alespoň trochu kryté místo před větrem. V deset dávám výzvu a během 20 minut udělám 8 spojení. Dávám si tatranku a jak tak žvýkám, napadne mě, že to zabalím a půjdu se vyspat. Výsledky nenahoním, vyhrát nevyhraju, tak co. Sestupuji, kupodivu si nezlámu nohy a, trochu víc se pochválím, sestupuji stejnou cestou jakou jsem šel nahoru. To je ve volném terénu docela div. Chvilku po 23,00 jsem v útulně, Aleš se ani nezlobí, že jsem ho vzbudil, a za půl hodiny už i já dejchám do spacáku. Parádní den.

Ráno začínám osvěžením v Jelení studánce a snídaní. Chvilku po 6,00 stoupám k Jelenímu hřetu. Dostává svého názvu a nahoře se pase jelen a asi 2 laně. Nahoru nejdu. Kochám se krajinou, sem tam udělám fotku. Času mám spoustu a na Praděd v podstatě kousek. Počasí krásné a tak vlastně není ani co psát. Zapínám PMR a v půl sedmý dávám jen tak výzvu. Jsem překvapený odpovědí, nejsem úchylnej sám, někdo je vzhůru a na kopci. 6:45 Pepa Zlín /p Pindula. Neměl doma co na práci a tak s kamarádem vyrazili po ránu na kopec nad Zlínem. Díky za spojení.

po cestě

 

Petrovy kameny

Kolem překrásných Petrových kamenů a už méně krásných lyžařských vleků docházím na Ovčárnu. Ochotná recepční, výborné presso, skoro samá pozitiva. Dokud nechci turistické vizitky. Vizitku Ovčáren nemají. Vizitku Pradědu (kterou na Pradědu neprodávají) mají jen zimní. Ale co, je tu velký pohyb lidí a tak prostě došly (spíš je někdo zapomněl objednat). O 100 metrů dál na chatě Horské služby a v bufáči u ní kupuji vizitky bez problémů a návdavkem jedno pivko. Chutnalo. Po asfaltové dálnici stoupám k Pradědu. Naštěstí ještě v okolí neskončili snídaně, takže tu nejsou lidi. Potkávám 7 turistek. Že bych se s nima vyfotil mě bohužel napadá pozdě. Sedum sněhurek a jeden trpaslík, mohla to být hezká fotka.

Praděd. Parádní místo, jsem na střeše Moravy. Dojem kazí vstup do budovy, přeplněné koše, hejna much a občerstvení uvnitř. 3 unuděný kozy, pivo točí 15 minut, přestávám na něj mít chuť. Chtěl jsem si dát něco ke svačině, ale raději prchám ven a za vysílačem si sedám na šutr, vybaluju vlastní sváču a chystám se na vysílání. Chvíli před desátou se přifuní Honza Karviná a oba zjišťujeme, že nám Kuba omylem oběma schválil stejnou kótu pro vysílání do III. kola Vandru. No, porovnali jsme se tu. I když mi Honza tvrdí, že do Koutů dojdu za chvilku, pro sichr končím vysílání půl hodiny před koncem kola, tedy před polednem, a sestupuji ke Švýcárně. Dávám si pivko a vystupuji pod vrchol Malého Dědu a vracím se zpět, za Švýcárnou na hezkém paloučku dávám obědosváču (likviduji posldní jídlo kromě 2 sušenek).

Slatě

Přes Slatě zahajuji sestup do Koutů. Vlastně ne, ještě vystupuji na Malý Jezerník. Cesta přes Slatě je kouzelná. Neznačenou cestou jdu z Malého Jezerníku na Kamzík. Odtud je vidět dolní i horní nádrž elektrárny Dlouhé Stráně, jen se mi to nedaří vyfotit.

Konec hezké cesty. Těch dalších 7 km klesání, místy dost prudkého, už bych nenazval cestou. Kolena bolela a pod Petrovkou jsem vážně přemýšlel, že se radši začnu kutálet. Ve čtyři si dávám kafe a pivo v Koutech a pak už se jen válím na sluníčku na trávě u nádraží, větrám, skoro usínám. 16:45 přichází mrak, 16:50 odjíždí vlak, 16:55 začíná lejt a přichází bouřka. Tak přeci jen mám trochu štěstí.
V Zábřehu mě po výstupu zaráží kopa lidí na nádraží. Ale nejsem nijak nervózní. Vlak mi jede skoro za hodinu a mám místenku, ti ostatní jednou jinam. Ouha, nejedou nikam. Všechny vlaky mají od 15 do 30 minut zpoždění. Vlak na Prahu, který jede před tím mým, má 40 minut a ještě nepřijel. Dav čeká právě na něj. Můj vlak ještě není vypsán a tak odcházím do pivovaru Welzl na jedno cestovní. Asi je ta zdejší 12ctka divná, alespoň tedy mně napadla divná věc. Po příjezdu zpožděného vlaku se s tím davem do něj nasoukám, bůhví kolik bude mít zpoždění ten můj vlak, a na stojáka odjíždím do Prahy. Po cestě mi pěkně zatuhly nohy a na Hlaváku nemůžu vystoupit. Předstírám, že se mi zaseknul batoh a přemýšlým, že prostě z těch dveří vypadnu. Nakonec jsem ty nohy ohnul a vystoupil. Zjistil jsem, že můj původní vlak s mým volným sedadlem jištěným místenkou přijede za 3 minuty. Dyť píšu, nepijte Welzla (byl moc dobrej), dostanete debilní nápady.
Tak a to je konec parádního vandru.


Ušel jsem 54 km, nastoupal 2000 metrů, užil si krásných kopců a přírody. Nádhera.

Další fotky v Hraboší galerii.

Nesoutěžní deník PMR  je k nahlédnutí. Až budou výsledky PMR Vandru, pochlubím se i s těmito skromnými soutěžními výsledky.

Konec hlásání, ahoj na horách, vandru, výletě a jinde.